Rozhovor s Marií Maňákovou: Nejkrásnější moment je, když padne opona a vize se stane realitou

Vyučená kadeřnice, kterou touha jít do podstaty věcí dovedla až ke studiu na vysoké škole a následně i k práci učitelky. Život po boku vinaře ji nakonec přivedl do rodinné firmy, kde převzala oblast, kterou do té doby nikdo pořádně nevěděl, jak uchopit — marketing. S čistou hlavou a spolehlivou energií dokáže naplánovat event, firemní den pro zaměstnance nebo akci pro obec. Když je potřeba, sedne k počítači a zvládne i administrativu spojenou s provozem vinařství, včetně evidence postřiků. V rozhovoru mluví o tom, jak propojuje roli zastupitelky, mámy a člověka, který se ve firmě stará o marketing a organizaci akcí. Maruška se představuje taková, jaká je – autentická a pracovitá, s přirozeným nadhledem a chutí posouvat věci dál.

Pocházíš z Moravan. Jak jsi vnímala Vinařství Maňák dřív, než ses stala jeho součástí?

Vinařství jsem znala. Už od druhého stupně základní školy jsem totiž jezdila do Žádovic na brigádu na okurky. Z okurkové plantáže šlo vidět přímo na vinařství. Třídička okurek, kde jsem vydržela až do studia na vysoké škole, byla v areálu dnešního statku, se kterým dnes tvoříme společné projekty. Takže jsem o brigádě lepení medailí na lahve vína sice snila, ale na poli byla zase větší sranda.

Bylo pro tebe samozřejmé vstoupit do světa vína, nebo sis k němu hledala cestu postupně?

Moje rodina měla pole, ale vinohrad ne. Měli jsme lán cibule, takže léto pro mě mělo vůni půdy, motyky a káry. O víně jsem nevěděla nic. Možná jen to, že je bílé a červené. První víno jsem pila asi právě ve sklepě v Žádovicích, i za účasti Štěpána, ale tehdy jsme byli ještě mladá ucha.

Do vinařství přinášíš spoustu energie a nápadů. Kde se to v tobě bere?

Odmala jsem kreativní a energická, nad kočárkem mi jedna moudrá žena prorokovala, že budu komediant, umělec nebo politik. Myslím, že od všeho jsem trošku. Musím být pořád v pohybu, což mě zase omezuje v administrativní práci u PC, kde se musím soustředit na dotažení termínů a organizaci práce. Nápady dneska musím zapisovat, psát scénáře a pak se k nim vracet v čase, který si na to vyhradím – a to už pak není ono. Nejlepší tvorba je ta, kterou vypustím hned na první dobrou, to mě baví.

Stojíš za řadou akcí ve vinařství. Co tě na jejich organizování nejvíc baví?

Mám vždy jasnou vizi, co chci, a dokážu se vžít do atmosféry, která nás čeká. Vím, jaký chci mít pocit, když tu budu sedět u rybníka, a jakou hudbu chci v uších slyšet, a za tím si jdu. Vím, co kdo ve vinařství umí a kde bude kdo efektivní. Snažím se, aby nás to všechny bavilo a aby to všechno klaplo. Vyžaduje to plánování a myšlenkové mapy, se kterými dlouhodobě pracuji a stále s nimi šoupu podle aktuálního pocitu, co z každé akce mám.

Jak vzniká nový nápad na akci?

Jsi spíš spontánní, nebo všechno pečlivě plánuješ? Chtěla bych být spontánní, ale v takovém měřítku už si to nemůžu dovolit. Spontánní můžu být v plánování akcí pro klub maminek, obec a různých akcí pro děti, to dokážu ze dne na den vymyslet program jen tak pro radost. Ve vinařství se ale učím systematickému plánování, neboť číst mi myšlenky z hlavy umí jen pár mých nejbližších, kteří se mnou už pár desítek akcí naplánovali. V práci se snažím svojí kreativitou nevytvářet chaos.

Je něco, co se ti ve vinařství podařilo prosadit a na co jsi opravdu hrdá?

Nemyslím si, že jsem musela něco tlačit. Sice občas létám hlavou v oblacích, ale vždycky z nějakého nápadu uděláme uchopitelnou akci. Štěpán starší je pro každou špatnost. Řekla bych, že často je odvážnější než já. On řekne „A“ a já se snažím doplnit celou abecedu, vymyslíme z toho rým a celá firma se snaží nám tu básničku odrecitovat. Jeden bez druhého bychom nedokázali nic. Prosadit se mi možná podařilo poslat přihlášky do Vinařství roku. Žijeme tu v bublině všedních povinností a nemáme čas se ohlížet, jak nám to vlastně jde. Pozvat k nám komisi, která nás dva roky po sobě hodnotila, bylo odvážné.

Jaké je to pracovat a zároveň žít v rodinném vinařství?

Všechno má rub a líc. Jedna rodina – ale i jedna kancelář, a roste nám tu třetí generace. Někdy musí i zapršet, aby měla země vláhu.

Umíš práci někdy úplně vypnout?

Rozhodně a ráda, a snažím se to naučit i Štěpána mladšího.

Štěpán říká, že nechce víc lahví, ale víc dokonalosti. Co je ve vinařství důležité pro tebe?

Pro mě je nejdůležitější držet tým. Uvědomuji si váhu každého člověka a práce, co za ním je. Věřím, že naše soudržnost je otiskem vína. Proto ráda plánuji i akce pro náš tým, ať je to dětský den, společný bowling, firemní výlety… Jsem ráda, když jsme spolu a můžeme si povídat i o jiných tématech, než je víno.

Působíš i v zastupitelstvu Žádovic. Proč ses rozhodla jít touto cestou?

Přišla jsem k tomu jak slepá k houslím… Zase šlo o to, že jsem iniciovala skupinku holek, co mají nápady a energii. Mým cílem nebylo být zvolena, ale udělat nějaký krok ke změně. Byla jsem čerstvá Žadovjanka – a přece jen mě lidi zvolili, s čímž jsem spíš nepočítala. Po čtyřech letech to však vnímám jako velké plus a školu. Je to rozhodně cenná zkušenost jak v plánování, tak v řízení projektů.

Co ti práce pro obec dává? A co si naopak bereš z vinařství do veřejného života?

Dává mi nové zkušenosti a kontakty. A co dávám já? Možná nadhled, energii dělat věci svižněji a využívat nové nástroje.

Jak reaguje okolí na to, že jsi součástí známé vinařské rodiny a zároveň aktivní žena ve veřejném prostoru?

Nevnímám to tak, takové věci se nedějí ze dne na den, ale postupně. Mám kolem sebe velký okruh blízkých lidí napříč různými spolky, a když můžu, tak ráda pomůžu – to je vše.

Kde bereš energii na všechny své role?

Je to jak na horské dráze. Někdy mám kreativní dny, kdy jen reálně zapisuju různé poznámky a snažím se je udržet na jednom místě – snažím se už nebýt královna papírků. Ale někdy prostě jen hledím do blba a hledám kafe z rána… Energii mi dobíjí Štěpán, je s ním sranda a umí mě rozesmát, i když se mi vážně nechce. Nebo mám svůj pevný kruh žen, před kterými můžu brečet, a to je fajn mít. Každé ženě bych to taky přála.

Co děláš ráda ve svém volném čase?

Jsem ráda s rodinou a s dětmi, a nemusí být jen moje. Miluju bezprostřední dětskou energii nebo víkendové obědy u svojí mamky… To bezstarostné dětství, tam se ráda vracím.

Když si představíš vinařství za deset let, co by sis přála, aby zůstalo stejné – a co by se mohlo změnit?

Aby kvalita vína byla stále prioritou, abychom měli zdravý tým lidí a všichni byli zdraví. A abych se stále do práce těšila.

Který moment ve vinařství ti zatím udělal největší radost?

Miluju, když se zavře opona, ten moment po každé akci. Když usadíte hosty na řízenou degustaci a víte, že vám nechybí žádná židle. Když odejde poslední host z otevřeného vinařství a vy víte, že se vyplnila ta atmosféra, kterou jsem si vysnila. Když naplníte seník krojovanými na dožínkách a všechno si sedne, i když nestihnete harmonogram podle pečlivého scénáře. Když točím šéfa, jak dělá rozhovor s televizí po výhře ve Vinařství roku… Ty momenty, že to klaplo.

Kdybys měla Vinařství Maňák popsat jedním slovem z pohledu ženy, jaké by to bylo?

Pro mě je Vinařství především o Štěpánovi mladším, protože pro něj tady především jsem.

A na závěr lehce – jsi spíš na sklenku vína v klidu doma, nebo na velkou akci plnou lidí?

Sklenku doma. Na našich akcích nikdy nepiju, a když už jedeme na velký vinný festival, tak rovnou s dětmi, takže většinou taky s vínem velice degustačně.