Rozhovor s Tomášem Košackým: Do vinařství jsem přišel úplně nepolíbený

Do vinařské rodiny se nepřiženil s plánem stát se její součástí. K vínu neměl vztah, vinařství neznal. Dnes je jedním z klíčových lidí, bez kterých by provoz nefungoval. Jak se to stane? A co všechno se skrývá za každodenním chodem rodinného vinařství?

Když ses přiženil do rodiny, kde je víno součástí každodenního života – jaké to pro tebe bylo? Měl jsi k vinařství blízko už dřív?
Vůbec ne. O vinařství jsem nevěděl prakticky nic. Neměli jsme doma vinohrady, víno jsme nedělali a ani jsem k tomu neměl žádný vztah. Všechno jsem se učil až postupně, vlastně až ve chvíli, kdy jsem poznal manželku.

Odkud pocházíš a k čemu jsi měl blízko jako kluk?
Pocházím ze Svatobořic-Mistřína. Nikdo mě k ničemu netlačil, měl jsem docela volnost. Bavila mě práce rukama, hlavně se dřevem.

Jak jste se s Marcelkou poznali a jak rychle se to vyvíjelo dál?
Poznali jsme se na mých osmnáctých narozeninách. Kamarád ji tam pozval a tam jsme se dali dohromady. Jsme spolu od té doby, takže už dvacet let. Do Žádovic jsem se přestěhoval zhruba po roce, ale tehdy mě vůbec nenapadlo, že bych někdy pracoval ve vinařství. Dělal jsem svoje řemeslo, byl jsem vyučený tesař a věnoval jsem se truhlářství.

„Každý den je jiný. Plán většinou neplatí.“

Jak ses vlastně dostal k práci ve vinařství a co máš dnes na starosti?
Bylo to postupné. Dnes se starám o budovy, o areál, o zeleň, jezírko, vozový park. Přes sezonu pracuju i ve vinici, jezdím traktorem a při vinobraní kombajnem.

Dá se vůbec popsat běžný pracovní den?
Moc ne. Každý den je jiný. Člověk přijde do práce, má nějaký plán, ale ten se většinou hned změní, protože je potřeba řešit něco jiného. Takže se prostě jede podle situace.

Co tě na té práci baví nejvíc?
Právě to, že není stereotypní. Dělám pokaždé něco jiného.

A když se něco pokazí, jdou lidé za tebou? A máš na to někoho k ruce?
Většinou chodí za mnou. A vyloženě technického parťáka tady nemám, takže to řeším spíš sám.

Kombajn: respekt, ale i výzva

Při vinobraní jsi jediný, kdo obsluhuje kombajn. Jak ses k tomu dostal a jaké to bylo na začátku?
Učil jsem se za pochodu. Ze začátku to byl docela adrenalin. Ten stroj je vysoký, úzký, těžiště je nahoře, takže má člověk respekt, aby to nepřevrátil.

Jak ses s tím strachem srovnal?
Jezdil jsem pomalu a soustředil se. V řádku kombajn jede víceméně sám, ale jak z něj vyjedu, musím ho vyrovnávat podle terénu. A tam jsou momenty, kdy člověk nesmí zaváhat.

Takže spíš typ „zkusím a naučím se“ než „radši do toho nepůjdu“?
Asi tak. Když něco přijde, tak to prostě zkusím.

Velká část toho, co je ve vinařství ze dřeva, prošla tvýma rukama. Co všechno jsi tady dělal?
Bar v prodejně, regály na víno, obložení stěn, stoly v degustačních místnostech, venkovní obklady… a pak i práce na Sýpce. Ono se tu pořád něco buduje, takže se to průběžně rozšiřuje.

Když se stavěl showroom, bylo od začátku jasné, že do toho půjdeš?
Ne. Původně to měla dělat firma, ale v průběhu jsme se domluvili, že si část uděláme sami. A já jsem do toho šel.

Sýpka: práce, která má přesah

Jedním z projektů je i Sýpka. Jak ji vnímáš dnes?
Začalo to tím, že to tam vypadalo dost špatně, tak jsme tomu dali nový kabát. Ale pořád to pokračuje.

Jaké jsou plány do budoucna?
Chceme tam udělat spodní patro pro staré traktory, postupně to rozšiřovat, aby z toho bylo takové menší muzeum.

Vznikalo to jako plán, nebo spíš postupně?
Spíš postupně. Třeba část vznikla jako překvapení, když děda s babičkou odjeli na dovolenou. Chtěl jsem toho co nejvíc stihnout, než se vrátí.

Není to zakázka. Je to pro rodinu

Je pro tebe ta práce „hotová“, nebo máš pocit, že s tím místem žiješ?
Určitě s tím žiju. Není to zakázka, kterou uděláš a jdeš dál. Děláme to pro sebe, pro rodinu, pro děti. Člověk se s tím víc zžije.

Rodinná firma v praxi

Jak funguje práce v rodinném prostředí?
Dobře. Občas jsou neshody, každý má svůj názor, ale vždycky se domluvíme.

Takže konflikty přijdou, ale rychle odejdou?
Přesně tak. Maximálně se na sebe na chvíli naštveme, ale pak se jede dál.

K vínu jsi přišel postupně. Jaký k němu máš dnes vztah?
Těžko se to popisuje. Není to tak, že bych si doma běžně otevíral lahev. Když si mám vybrat, většinou dám přednost pivu.

Ale když už víno, tak jaké?
Spíš červené, barikové. Třeba Dornfelder. A v poslední době mě baví i naše cuvée, ty blendy.

Volný čas: klid u vody

Co děláš ve volném čase?
Když je čas, tak jsem s dětmi. Chodíme na ryby, na procházky se psem. Dělám požární sport, i když teď už méně.

Rybaření máš odjakživa?
Začal jsem jako malý, pak byla dlouhá pauza kvůli škole a práci. K rybám jsem se vrátil asi před pěti lety.

Co ti to dává?
Klid. Člověk si u vody odpočine.

Když si představíš vinařství za deset let, co bys chtěl, aby zůstalo stejné?
Kvalita vína, poctivá práce ve vinohradu, rodinný přístup. To je základ.

A co by se mohlo změnit?
To se ukáže postupně. Projekty tady vznikají přirozeně, ne podle nějakého velkého plánu.

Malé věci, které dávají smysl

Jak by vypadal tvůj ideální den?
Pěkné počasí, být u vody, rybařit, ideálně s dětmi.

A co tě dokáže potěšit?
Třeba nějaká rostlina. Mám rád olivovníky, citrusy, takové ty tropické věci. To si klidně koupím i sám k narozeninám.

A úplně na závěr – moment, kdy si řekneš, že je to dobré?
Třeba v zimě, otevřít láhev červeného, sednout si s manželkou do vířivky a kolem padá sníh. To je super.