Rozhovor se Štěpánem Maňákem ml.: Nechci víc lahví, chci víc dokonalosti

Štěpáne, vzpomeneš si na úplně první zážitek spojený s vínem?

To vím úplně přesně. Jako malý kluk jsem chodil s tátou stáčet víno a vždycky jsem ochutnával pěnu navrchu, to byla moje dětská radost. A vedle sklepa to byly vinice a hlavně traktory. Od sedmi, osmi let jsem už jezdil a technika mě bavila od prvního okamžiku. To spojení vína a strojů mě vlastně formovalo celý život.

Bylo pro tebe samozřejmé pokračovat v rodinné tradici?

Dá se říct, že ano. Po deváté třídě jsem nastoupil na Střední vinařskou školu do Valtic. Tam se to zlomilo a od patnácti let jsem věděl, že se chci vínu věnovat naplno. Nebylo to kvůli jménu, ale proto, že mě ten svět bavil od základu až po láhev.

A přitom jsi druhý Štěpán v rodině. Necítil jsi tlak na pokračování?

Ne, vůbec. V devadesátkách to bylo všechno jiné, nebylo to o marketingu, ale o práci. Vedle vína jsme měli i sady – meruňky, višně, broskve. Teprve zpětně jméno Štěpán Maňák vnímám jako poctu a závazek. Ale tehdy to bylo prostě o tom, že pracujeme a posouváme věci dál.

Dnes máš vlastní rodinu. Bylo jasné, že syn ponese stejné jméno?

Ano, to bylo automatické. V tu chvíli jsem už cítil, že ta linie má smysl. Tradice není nátlak, spíš zvyk a radost, která se přirozeně předává dál a jsem rád, že to manželka vnímala stejně.

Jak funguje spolupráce s tátou?

Na víně se shodneme skoro vždycky. Rozdíly máme spíš v řízení podniku a v tempu rozvoje, ale to je normální. Klíčové je, že se umíme domluvit. Není to jen o nás dvou, stojí za námi velký tým a ten potřebuje jasný směr a dohody.

Tvůj pracovní den je dost pestrý. Jak vypadá?

Dokážu zastoupit práci jak ve vinici, tak ve výrobě, ale i v balírně, řeším stroje a technologie, a k tomu samozřejmě administrativa. A když je potřeba, jedu prezentovat na akce nebo veletrhy. Je to kombinace traktoru, lisu a projektového řízení v jednom.

Co tě nikdy neomrzí?

Víno, technika, stroje, technologie, lisy, rosiče… To mě baví pořád. A taky rozvoj. Vymýšlení nových projektů a hledání cest, jak dělat věci líp, čistěji, efektivněji. To je to, co mě žene dopředu.

A naopak, je něco, co bys nejraději vynechal?

Papírování a byrokracii. Máme tým, který s tím pomáhá, ale finální rozhodnutí musí stejně padnout mezi mnou a tátou. A toho je opravdu hodně. Někdy bych si přál, aby se víc věcí dalo řešit selským rozumem.

Kam bys chtěl vinařství posunout v dalších letech?

Nechceme honit objemy. Jsme na úrovni, která je zdravá. Chceme dotahovat projekty do detailu, být blíž zákazníkům, držet kvalitu a dávat lidem dobrý servis. Ne „víc lahví“, ale „víc dokonalosti“.

A co export? Láká tě prorazit za hranice?

Určitě ano. Ale zároveň nechceme ohrozit to, co máme doma. Dnes většinu produkce prodáme v Česku a kapacita není nafukovací. Export má smysl, když nebude na úkor našich stálých zákazníků.

Před časem jste otevřeli Sýpku. Jak ji vnímáš ty osobně?

To je tátovo dítě, ale já jsem za ni rád. Mám vztah ke starým věcem, které se podaří zachránit. Sýpka je paměť místa a krásná protiváha moderní návštěvnické budovy. Lidem, hlavně dětem, ukazuje, jak se dřív nejen víno dělalo. A pořád je co dotahovat. To mě na projektech baví, když věc zraje a dostává další rozměr.

Víno a folklor patří k sobě. Jak to bylo u vás doma?

Od mala jsme chodili na hody na cimbálky... Babička to měla ráda, mamka to má ráda a my taky. Patří to k vínu i k našemu kraji, je to prostě přirozené.

Vaše vinařství je zajímavé i tím, kolik v něm pracuje žen. Jak to vnímáš?

Ano, dnes je to skoro půl na půl – a v mnoha oblastech mají ženy navrch. Administrativa, balení, prodej, marketing – tam jsou prostě preciznější. A máme i enoložku. Na chlapech zůstávají spíš stroje a tvrdší práce, ale i tady technika spoustu věcí ulehčila. Upřímně, pečlivost žen dělá celkového výsledku hodně dobře.

Po jaké odrůdě sáhneš nejraději?

Jsem rád za pestrost. Ale když bych měl říct dnes – v červených Cabernet Sauvignon, v bílých Sauvignon, Veltlín a Ryzlink. Rád ochutnávám napříč, člověk se tím učí a nezakrní.

A co nabídneš, když ti přijde návštěva?

Většinou začnu bílým vínem, někdy sektem. Podle toho, co mají rádi – jestli spíš sušší nebo sladší. Pak se přejde na červené. A jednou za čas si dám i rum, ale víno je základ.

Co ti dobíjí baterky, když zrovna nejsi v práci?

Myslivost, občas ryby. A poslední roky hodně dětský fotbal – nejmladší syn hraje a ty zápasy jsou pro mě radost. Čistý sport, žádná politika, jen energie dětí. To mě nabíjí.

A kdybys měl úplně volný víkend jen pro sebe?

Určitě příroda. Mám loveckého psa, takže bych stejně šel ven. Miluju okolí Žadovic, výhledy, rozhledny. Nemusí to být hluboký les, stačí panorama a člověk si hned srovná hlavu.

Co bys popřál vinařství do další dekády?

Ať se daří lidem, kteří ho tvoří. Vinařství stojí na týmu. Pokud drží při sobě a táhnou za jeden provaz, všechno funguje. Když se to začne drolit, sebelepší víno to samo nezachrání. Proto bych přál, aby kolektiv zůstal soudržný – to je klíč k dalšímu úspěchu.